Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Spisovatel Satanské bible...Anton Szandor LaVey.

Obrazek

V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct, ho fascinace cínovými vojáčky přivedla k zájmu o druhou světovou válku. Ponořil se do vojenských příruček a zjistil, že celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě pozemních a námořních armád, lze nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k pokoření jiných národů. V hlavě se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení křesťanské Bible Zemi nezískají pokorní, ale silní.
Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné dítě. Nejvážnějším studiím se však věnoval mimo školu - ponořil se do studia hudby, metafyziky a okultních tajemství. V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola ho nudila, a tak ji rok před maturitou opustil, odešel z domova a přidal se k společnosti Clyde Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a tygrů. Krotitel Beatty si všiml, že La Veyovi společnost šelem nevadí, a udělal ho svým pomocníkem.
Když bylo La Veyovi osmnáct, odešel z cirkusu a přidal se k zábavnímu parku. Tam se stal pomocníkem kouzelníka, naučil se hypnóze a dál studoval magii. Bylo to kuriózní spojení. Na jedné straně ovzduší života na té nejsyrovější úrovni - laciná hudba, pach divokých zvířat a pilin; výstupy, kde vteřina zpoždění mohla znamenat neštěstí či smrt; čísla, která vyžadovala mládí a sílu, a ti, kdo zestárli, byli odhozeni jako loňské šaty; svět fyzického vzrušení působící magickou přitažlivostí. Na druhé straně studium magie temných zákoutí lidského mozku. Když hrával na varhany při různých pouťových atrakcích, tato podivná kombinace možná ovlivnila jeho pohled na lidstvo.
"V sobotu večer," vzpomínal La Vey při jednom z našich dlouhých rozhovorů, "jsem vídal chlapy, jak chlípně touží po polonahých holkách tančících na pouti; když jsem pak v neděli ráno hrál na varhany pro potulné kazatele ve stanech na druhé straně pouti, viděl jsem tytéž chlapy, jak dřepí v lavicích s manželkami a dětmi, prosí Boha o odpuštění, a aby je ochránil před tělesnými touhami. A příští sobotu byli zase na pouti nebo se někde jinde oddávali požitkům. Tehdy jsem pochopil, že křesťanská církev žije z pokrytectví a že člověk musí ventilovat své tělesné touhy bez ohledu na očišťování či tresty rádných náboženství."
Přestože si to v té době ještě neuvědomoval, směroval již tehdy k vytvoření kultu, který bude sloužit jako antiteze křesťanství a jeho judaistické tradice. Bylo to staré náboženství, starší než křesťanství nebo judaismus. Nikdy ale nedostalo pevnou formu, ani nebylo uspořádáno v podobě filozofie a rituálu. To mělo být teprve La Veyovým úkolem v civilizaci dvacátého století.
Když se jednadvacetiletý La Vey v roce 1951 oženil, opustil podivuhodný svět zábavního parku a věnoval se životní dráze, která lépe vyhovovala budování domova. Zapsal se ke studiu kriminalistiky na City College of San Francisco. Studium ho také přivedlo k prvnímu konformnímu zaměstnání: přijal místo policejního fotografa v San Franciscu. Jak se později ukázalo, měla i tato práce, stejně jako další zaměstnání, zásadní význam pro vývoj satanismu jako životního postoje.

"Viděl jsem krvavou a děsivou stránku lidské přirozenosti," vzpomínal La Vey při jednom z našich setkání, kdy hovořil o své minulosti. "Viděl jsem lidi zastřelené blázny a pobodané přáteli; malé děti, rozpláclé v příkopu, kam je odhodili řidiči, kteří ujeli z místa nehody. Bylo to nechutné a depresivní. Kladl jsem si otázku: Kde je Bůh? Začal se mi hnusit pokrytecký přístup většiny lidí k násilí, neustálé omílání fráze
Je to vůle Boží"

Po třech letech práce u policie znechucen odešel a vrátil se k varhanům, tentokrát do prostředí nočních klubů a divadel. Tak si vydělával na živobytí a přitom se dále věnoval své životní zálibě, studiu černých umění. Jednou týdně přednášel o tajemných tématech: o strašidlech, mimosmyslovém vnímání, snech, o upírech, vlkodlacích, o věštění, obřadné magii a tak dále. Jeho přednášky vzbudily pozornost mnoha lidí, kteří již měli jisté jméno ve světě obchodu, umění a vědy, případně se slavnými teprve měli stát. Z této skupiny nakonec vznikl Magický kruh.
Hlavním smyslem setkání Kruhu bylo vykonávat magické obřady, které La Vey při studiu objevil nebo sám navrhl. Shromáždil celou knihovnu děl pojednávajících o černé mši a dalších neblaze proslulých obřadech, které pěstovali například templáři ve Francii čtrnáctého století, Klub pekelného ohně nebo Zlatý úsvit (Golden Dawn) v Anglii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Smysl některých tajných řádů spočíval v rouhání a hanobení křesťanské církve; jejich příslušníci se obraceli k Ďáblu jako antropomorfnímu božstvu zosobňujícímu pravý opak Boha. La Vey měl na věc odlišný názor: Ďábel byl pro něj temnou, skrytou silou v přírodě, řídící chod pozemských věcí, silou, pro niž věda ani náboženství nemají vysvětlení. La Veyův Satan je duchem pokroku, který je původcem všech velkých hnutí, jež přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonaleni lidstva. Je duchem revolty vedoucí ke svobodě, ztělesněním všech herezí, které osvobozují člověka.

Poslední noc v dubnu 1966 - o Valpuržině noci, nejvýznamnějším svátku vyznavačů magie a čarodějnictví - si La Vey v souladu s tradicí rituálně oholil hlavu a slavnostně vyhlásil vznik Satanské církve. Aby vyjádřil své postavení duchovního, navlékl si kněžský kolárek. Až k němu vypadal téměř svatě. Ale vyholená čingischánovská hlava, mefistofelský vous a úzké štěrbiny očí mu dodávaly démonického vzhledu potřebného, aby vypadal jako skutečný kněz Ďáblovy církve na Zemi.
"Použil jsem termín církev především proto, že mi to umožnilo držet se magického vzorce, podle něhož je k úspěchu třeba jedné desetiny pohoršení a devíti desetin společenského uznání," vysvětluje La Vey. "Hlavním účelem ale bylo shromáždit skupinu podobně smýšlejících jedinců a využít jejich spojené energie k vyvolání temné přírodní síly nazývané Satan."

Jak již bylo řečeno, všechny ostatní církve jsou založeny na uctívání ducha a popření těla a intelektu. La Vey vycítil potřebu církve, která by se znovu chopila myšlení člověka a jeho pozemských tužeb a ty pak oslavovala. Měla by podporovat racionálně motivovaný zájem o vlastní osobu a usilovat o utváření zdravého ega.
Začal si uvědomovat, že staré pojetí černé mše parodující křesťanské bohoslužby jaksi vyšlo z módy. Podle jeho slov je to mlácení prázdné slámy. Místo sebeponižujících křesťanských bohoslužeb La Vey zavedl v Satanově církvi povzbuzující psychodramata. Tak se mu podařilo vymýtit potlačování přirozených pudů a inhibice, prosazované "řádnými" náboženstvími.
V samotné křesťanské církvi probíhala vzpoura proti ortodoxním rituálům a tradicím. Bylo v módě prohlašovat že Bůh je mrtev. Alternativní rituály vypracované La Veyem si zachovaly přitažlivost starých ceremonii, změnily se však z negativního paskvilu v pozitivní formy oslav a očist: satanistické svatby posvěcující radosti těla, pohřby prosté pokryteckých a svatouškovských otřepaných frází, rituály smyslnosti, pomáhající stoupencům kultu naplnit sexuální tužby, destrukční rituály, umožňující členům Satanovy církve zvítězit nad nepřáteli.

Křtiny, svatby v Ďáblově jménu a jiné zvláštní příležitosti se těšily neobyčejnému zájmu tisku, i když o něj nikdo z věřících nestál. Od roku 1967 noviny po celém světě, ať už ze San Francisca, z Tokia nebo z Paříže, vysílaly reportéry, aby psali o Satanové církvi. Fotografie nahé ženy zpola zakryté leopardí kůží, sloužící za oltář zasvěceny Satanovi v La Veyem koncipovaném svatebním obřadu obletěla prostřednictvím tiskových agentur a novin svět; objevila se i na titulních stránkách takových tradičních bašt tisku jako jsou losangeleské Times. Díky publicitě se skupiny zvané grotta (La Veyova obdoba konventů), hlásící se k Satanově církvi, rozšířily po celém světě a potvrdily tak jedno z La Veyových základních poselství: Ďábel nejen že žije, ale je u značného množství lidí velmi oblíben.

La Vey samozřejmě upozorňoval, že pro něj a jeho stoupence není Ďábel oním šablonovitým chasníkem s rohy, ocasem a vidlemi, zahaleným do rudého hávu, ale spíše ztělesněním temných sil přírody, jejichž hlubiny lidé teprve začínají zkoumat. Jak své tvrzení uvedl v soulad s vlastním vzhledem, když často vystupoval v černé kutně s kápí a rohy? Na to odpovídá: "Lidé potřebují obřady a symboly. Setkáte se s tím všude - v baseballu, v církevních ceremoniích nebo ve válkách: Symboly slouží jako odrazové můstky k vybití emocí, které většina lidí nedokáže uvolnit ani je sama pochopit." Tyto hry nicméně brzy přestaly La Veye bavit. Vyskytly se ovšem i nezdary. Některým La Veyovým sousedům začal vadit vzrostlý lev, kterého si držel jako mazlíčka a nakonec ho musel věnovat místní zoologické zahradě. Jedna z La Veyových nejoddanějších čarodějnic, Jayne Mansfieldová, zemřela na následky kletby, kterou Černý papež, z důvodů, jež jsem objasnil v Ďáblově mstiteli, vyslal na jejího ctitele, právníka Sama Brodyho. La Vey ji před Brodym neustále varoval a její smrt pak těžce nesl. Byl to v poradí již druhý hollywoodský sexuální symbol šedesátých let, se kterým měl intimní známost a který tragicky zemřel; první byla Marilyn Monroe - v roce 1948 se na krátké, ale rozhodující období stala jeho milenkou. Odešel tehdy ze zábavního parku a doprovázel na varhany striptérky v okolí Los Angeles.

Kromě toho byl La Vey unaven pořádáním zábavných a očistných obřadů pro členy své církve. Navázal styk s posledními žijícími členy předválečných bratrstev v Evropě a snažil se zachytit jejich filozofii a tajné rituály dochované z období před Hitlerovým nástupem, takže potřeboval čas, aby mohl studovat, psát a pracovat na nových principech. Dlouho experimentoval se základy geometrických prostorových koncepcí, které shrnul v práci nazvané Zákon různoběžníku. (Vysmívá se v ní dnešním snobům, kteří ničemu nerozumí.) Stal se vyhledávaným řečníkem, hostem v rozhlasových i televizních programech a poradcem při natáčení hudby k televizním a filmovým podobám satanistických hororů. Někdy v nich dokonce i hrál. Jak poznamenal sociolog Clinton R. Sanders: "... žádný magik neměl takový přímý vliv na způsob filmové prezentace satanismu jako Anton Szandor La Vey. V La Veyově církvi jsou centrálními prvky rituální a esoterický symbolismus. Filmy, na kterých se podílel, obsahují podrobné popisy satanských rituálů a jsou plné tradičních okultních symbolů. Důraz kladený v Satanově církvi na rituál má soustředit emoční síly skryté v každém jedinci. Vyumělkovanou rituálnost, která je ústředním bodem La Veyových filmů, můžeme obdobně chápat jako mechanismus, který má aktivizovat a soustředit emoční zkušenost filmového diváka."

La Vey se nakonec rozhodl přenést rituály a ostatní činnost Satanovy církve do grott rozsetých po celém světě a věnovat se cele psaní, přednáškám a výuce - a také rodině: manželce Dianě, plavovlasé krásce zastávající funkci velekněžky církve, dceři Karle, s vlasy jako havran, které je nyní něco přes dvacet a která, podobně jako otec, studuje kriminologii a většinu času tráví přednášením o satanismu na univerzitách po celé Americe, a samozřejmě také Zeeně, kterou si ti, kdo znají slavnou fotografii satanského křtu, pamatují jako pouhé škvrně, a která se vyvinula v nádherný exemplář teenagera, přitahující stále rostoucí smečku vlčáků.
V poměrně klidném období La Veyova života vznikly jeho populární průkopnické knihy, které nalezly početnou čtenářskou obec. Nejprve to byla Satanská bible(The Satanic Bible), která v době, kdy píši tento úvod, vychází již ve dvacátém vydání (toto je druhý, přepracovaný úvod; psal jsem úvod i k prvnímu vydání. Následovaly Satanské rituály(The Satanic Rituals), kde se La Vey podrobněji zabývá temným a spletitým materiálem, který objevil ve stále přibývajících pramenech. A konečně třetí kniha, Dokonalá čarodějka (The Compleat Witch), je v Itálii bestsellerem, v Americe ale bohužel už nevychází a nedošla uznání.
Za to musí křesťanská církev zaplatit. Vše, co La Vey předpověděl v prvním vydání Satanské Bible, se skutečně stalo. Lidé po staletí potlačující své instinkty zpřetrhali své okovy. Došlo k explozi sexu, ve filmech a literatuře, na ulicích i doma se uvolnilo kolektivní libido. Lidé tančí nahoře i dole bez. Jeptišky odhodily tradiční hábity a zapomněly na staré zvyky, obnažily nohy a tančily Missa Solemnis Rock, o níž si La Vey myslel, že ji vymyslel jako vtip. Obecnou vlastností všech tvorů je sklon vyhledávat stále nové zábavy, gurmánská jídla a vína a dobrodružství všeho druhu, všichni touží po okamžitém prožitku. Lidstvo už nehodlá déle čekat na posmrtný život, který slibuje odměnit čisté a cudné - jinak řečeno asketické a nudné - duše. Panuje nálada novopohanství a hedonismu, z níž se vynořila široká paleta vynikajících jednotlivců - lékařů, právníků, inženýrů, učitelů, spisovatelů, makléřů, urbanistů, herců, novinářů (abych uvedl pouze několik sociálních skupin, ze kterých se rekrutují satanisté) - kteří projevují zájem o utváření a zvěčnění tohoto všeprostupujíciho náboženství a způsobu života.

Přijetí tohoto náboženství společností, jež byla příliš dlouho ovládána puritánskou morálkou, rozhodně není snadné. Nehlásá falešný altruismus, ani nepřikazuje miluj bližního svého. Satanismus je nepokrytě egocentrická, brutální filozofie. Je založena na přesvědčení, že lidské bytosti jsou v podstatě sobecká, násilnická stvoření, že život je přirozená selekce a že přežijí pouze silní a Zemi ovládnou ti, kteří bojují, aby zvítězili v nekonečné soutěži, jaká existuje v každé džungli - včetně urbanizované společnosti. Jestli chcete, můžete se tohoto brutálního životního názoru děsit; přesto se zakládá na reálných podmínkách existujících již po staletí ve světě, který obýváme. Nežijeme přece v mystických krajinách oplývajících mlékem a strdím, jaké popisuje křesťanská Bible.

V Satanské bibli Anton La Vey vysvětlil filozofii satanismu daleko pronikavěji než kterýkoli z jeho předchůdců v Království pekel. Podrobně zde také popsal nové zavedené rituály a vylepšení, která sám vymyslel pro svou církev realistů. Od prvního vydání bylo jasné, že hodně lidí si bude chtít tuto knihu přečíst, aby se poučili, jak zakládat satanistické skupiny a jak provádět rituály černé magie. Satanská bible a Satanské rituály jsou jedinými knihami, které autenticky a v duchu relevantních tradic ukazují, jak se to vše má dělat. Vyskytlo se i mnoho plagiátorů, keři nikdy nepřiznali, odkud čerpají, a dobře věděli proč; jakmile by totiž byla jejich ubohost a plytkost srovnána s La Veyovým průkopnickým dílem.


2. Čachtická paní

Obrazek

Krvavá Hraběnka
Elizabeth Bathory se narodila roku 1560, zhruba sto let po smrti Vlada Draculy. Jeden z jejích předků, princ Steven Bathory, patřil k velícím důstojníkům, kteří v roce 1446 pomohli Draculovi při jeho snaze získat zpátky Wallanchijský trůn.
Když se Elizabeth narodila, její rodiče George a Anna Bathory patřili do jedné z nejstarších a nejzámožnějších rodin v zemi. Její bratranec zastával místo ministerského předsedy Maďarska a další z příbuzných, její strýc, Stephan byl kardinál, který se později stal polským králem. Přestože byla rodina Bathory velmi bohatá a slavná, byla také spojena s některý mi podivnostmi. Jeden z jejích strýců byl považován za uctívače ďábla a další zase za pomatence a úchyla.
Na jaře 1575, se Elizabeth ve věku 15 let vdala za 25letého hraběte Ferencze Nadasdyho. Hrabě přijal její přímení, a tak si Elizabeth mohla ponechat její rodinné jméno Bathory. Po svatbě se přestěhovali na horský zámek Czejthe nad stejnojmennou vesnicí, ležící v severozápadní části Maďarska. Hrabě Ferencz trávil většinu svého času mimo domov, obvykle bojem s Turky. Díky své odvaze a statečnosti si ke konci svého života vysloužil pověst "Černého hrdiny Maďarska".
Během dob, kdy její manžel pronásledoval nepřátele a procházel válkou, a které zabíraly většinu z jejich 25 let trvajícího manželství, byla Elizabeth ponechána o samotě, a její život se tak stával čím dál tím nudnější. Aby zabila čas, trávila celé hodiny před zrcadlem, zkoumajíce svojí krásu a věnovala se mladý milencům. S jedním z nich později utekla z domu, ale brzy se vrátil, přičemž hrabě ji ochotně přijal zpět. Další věcí, kterou si Elizabeth zkracovala chvíle osamocení, byly návštěvy její bisexuální tety, hraběnky Klary Bathory. Její návštěvy si pravděpodobně užívala, jelikož k ní jezdila stále častěji.

Začátky krvavé hraběnky
To byl také začátek a příčina jejího zájmu o okultismus. Stará služebná, Dorohea Szentes, také zvaná Dorka, která byla údajně čarodějnicí, zasvětila Elizabeth do čarodějnictví a černé magie. Později se Dorka stala Elizabethinou pomocnou rukou, když ji podporoval v jejích sadistických sklonech. Elizabeth spolu s Dorkou po boku se věnovala mučení a týrání mladých služebných, které držela v podzemních kobkách. Ve službách hraběnky byly také další osoby vyžívající se v děsivém mučení. Byla to její chůva Iloona Joo, její sluha Johannes Ujvary a dívky Anna Darvula, která byla údajně její milenka.
Elizabeth s pomoci těchto přívrženců proměnila zámek Csejthe na doupě zla a neřesti. Vždycky si dokázala najít důvod a ospravedlnění k mučení a trestání mladých dívek. Své oběti údajně nejraději bičovala nahé a čelem k sobě, nejen kvůli způsobenému zranění, ale především milovala zděšený bezmocný výraz a utrpení, které dívkám způsobovala. Další její zálibou bylo zabodávání jehel a ostnů do kůže, nejlépe na bolestivá místa - pod nehty.
Když v roce 1600 její manžel Ferentcz zemřel, začalo období opravdového teroru. Nejprve vyhnala svoji tchýni a poté měla potřebný klid pro své počiny. Jelikož se jí v té době schylovalo již ke 40, začaly se na ní objevovat náznaky stáří. Ze začátku se pokoušela zbavit vrásek pomocí kosmetiky, ale nemohla zastřít fakt, že se s přibývajícím věkem vytrácí její krása. Pak to ale přišlo.
Toho dne ji jedna z přisluhovaček omylem zatáhla za vlasy, když ji česala. Rozzuřená hraběnka ze vzteku uštědřila služce takovou ránu, že si o služku zakrvácela vlastní ruku. V tu chvíli Elizabeth pocítila mládí a svěžest služky i na své kůži. Ihned nařídila Jahannesovi Ujvarovi a Dorce svléct dívku, přidržet ji nad velkou kádí, a sama jí podřezala žíly. Poté, co její bývalá svěřenkyně vykrvácela, se Elizabeth vykoupala v krvi, a v tu chvíli si byla jistá, že objevila tajemství věčného mládí skrze tento vampirismus. Uvědomila si že krev znamená život.
Dalších deset let jí pomocnice a pomocníci opatřovali mladé krásné dívky z okolních vesnic, nejčastěji je najímali jak služebné do zámku Csejthe. Poté však byly všechny dívky zmrzačeny a zabity, aby hraběnka mohla uskutečňovat své krvavé lázně. Někdy dokonce krev mladých dívek pila, aby získala také vnitřní krásu. Později si však umínila, že krev obyčejných služek nemá takový efekt, a tak pátrala po ně čem novém, spolehlivějším. Časem se začala shánět po mladých dcerách z noblesnějších rodin, které čekal stejně morbidní osud jako jejich předchůdkyně.

Konec krutovlády
Elizabeth se stávala s přibývajícími obětmi čím dál neopatrnější, a začalo se o ní debatovat v okolních sídlech. Brzy se řeči o hrůzách dějících se v Csejthe dostaly až do nejvyšších maďarských kruhů. Aby byla záhada vyřešena, povolalo císařství hraběte Cuyorgyho Thurza, Elizabethina vlastního bratrance, aby zámek prozkoumal.
V noci 30. Prosince 1610, vtrhly vojáci pod jeho velením do zámku. Naskytl se jim více než děsivý pohled. Mrtvá, vysátá těla dívek v hlavní hale, probodané služky, některé ještě naživu a pod zámkem objevili dalších asi 50 mrtvých těl. Štěstí mělo jen několik málo z nich, které vojáci vysvobodily z podzemních kobek.
Během soudního procesu v roce 1611, bylo napočítáno kolem 650 obětí, které prošly Elizabethinou rukou. Celý proces byl především velkou podívanou. Dochovaly se i původní záznamy o jeho průběhu. Všichni čtyři její spoluviníci byly odsouzeni k smrti, jediná Elizabeth nebyla předvedena před soud. V době, kdy soud vynesl rozsudek na hlavami jejich kompliců, setrvávala uvězněná ve svém sídle.
Nakonec se jí však dostalo trestu a byla císařem odsouzena k doživotnímu věznění ve svém zámku. Hraběnka byla zazděna uvnitř své komnaty, aby zde strávila zbytek života pouze s malými příděly potravin.
V roce 1614, čtyři roky po jejím uvěznění, si její strážní všimli netknutého jídla, a po vykopání otvoru do zdi ji uviděli ležet tváří k zemi. A tak Elizabeth Bathory "Krvavá Hraběnka" zemřela ve věku 52 let.v

 

 

3. Bela Lugosi(Béla Ferenc Dezso Blasko)
20/10/1882 - 16/8/1956

Obrazek

Byl to on, kdo vdechl život hraběti Temnot, byl to on, kdo mu dal svojí tvář. Byl to on, kdo žil jako vampír a byl to Bela Lugosi, který propadl své roli tak, že se nechal pohřbít v červeném plášti hraběte Draculy. Otázka je, jestli opravdu propadl, nebo byl on sám vládce vlků a stínů.. Je mnoho dohadů okolo jeho postavy, je mnoho věcí mezi Nebem a Zemí. Jedno je však jisté. Žádný filmový upír už nikdy nedosáhl jeho kvalit. Nikdo už nebyl lepším Vládcem než Bela Lugosi. Nikdy už nebudou asi zveřejněna všechna fakta o životě tohoto černokněžníka. Přesto však pojďme a pokusme se sesbírat pár střípků, pojďme neuměle rozmotávat nitky starého příběhu.
Bela Lugosi byl snad maďarský herec, který přeplul oceán, aby dobyl Ameriku. To by nebylo nic zvláštního, kdyby neexistovalo tolik náhod a tajemna okolo jeho postavy. Bela nikdy neměl velkých přátel, kteří by mohli vypovídat o jeho životě. Jeho pohled byl uhrančivý až živočišně krutý. Lidé se ho báli. Jeho přítel byl Boris Karloff a nebyl to nikdo jiný, než představitel dalšího monstra té doby - Frankensteina. Měli k sobě velice blízko a jejich přátelství ukončila až Belova smrt. Další člověk, který se dostal do těsné blízkosti imaginárního Draculy byla jeho láska - Bridget Brightonová, která byla zavražděna za podivných okolností a její smrt nebyla nikdy vysvětlena. Byla nalezena z rozervaným hrdlem. Vraťme se ale k samotnému Belovi.
Zemí, kde se Bela 22.10.1882 narodil, je sama čarokrásná Transylvanie. Ve Státech se objeví zčista jasna v roce 1922. Je zajímavé, že přestože vystupoval jako herec v Evropě, není tam moc známý a tam vystupuje pod jménem Olt. Jméno Lugosi si osvojuje až v Zemi neomezených možností a na prknech, které znamenají svět dostává svou klíčovou roli ve hře Vlčí mák. Mnoho režisérů se snaží získat svolení vdovy po B. Stockerovi na adaptaci románu Dracula pro divadlo. Stará lady nemá zájem až do té doby, než jí navštíví sám Bela Lugosi. Nikdo neví, co se mezi nimi odehrálo, ale rozhodující bylo, že Bela vyšel se smlouvou v kapse a tak premiéra hry Dracula probíhá v roce 1927.
Lugosi v nové roli je nepřekonatelný a jeho herecký výkon strhává obecenstvo. Úspěch je tak gigantický, že další milník v jeho kariéře na sebe nedá dlouho čekat - přichází první filmová verze tohoto románu a nikdo nemohl lépe ztvárnit hlavní postavu něž Bela Lugosi. Mnoho žen uhranul a mnoho žen chce spočinout v náručí samotného vládce Temnot. Bela však žije podivínský život a ke své osobě příliš mnoho lidí nepouští. Pár žen, které se dostaly do jeho přítomnosti, je však šokováno a mluví o zvrácenosti a sadistické zrůdě. Bela se pokouší svého filmového hrdinu prosadit i do reálného života, vždyť přece On je Dracula a Dracula je On.
V roce 1931 je na stříbrném filmovém plátně promítán Browningův Dracula (tento film je v součastnosti k dostání v našich videopůjčovnách) a jeho úspěch je nesporný. Je nádherné jen pozorovat souhru grimas, výrazů tváře, uhrančivý pohled Bely a běhá vám mráz po zádech - teda pokud jste naladěni na stejnou frekvenci jako já.
Ač hvězda, přesto není Bela v slavném Hollywoodu oblíben. Je málo lidí, kteří se cítí s ním o samotě nenuceně, uvolněně. Jeho filmová postava je příliš reálná a aura tajemna a strachu ho obestírá. Bela natáčí další filmy, kde povětšinou hraje upíry a monstra. Nikdy už nepřekročil tento stín a myslím, že ani překročit nechtěl.
Dochovaly se různé písemnosti a dokumenty z té doby, které vypovídají o různých skandálech nebo lépe příhodách, které se okolo Bely staly. Mnoho lidí si v jeho přítomnosti a v jeho divokém pohledu položilo otázku: Buď je šílený, NEBO TOHLE JE OPRAVDU DRACULA.
Na všechny premiéry chodí Bela s přítelem Karloffem, až do své smrti. Sedí sami spolu v šeru lóže. Po jeho smrti Karloff chodí již na premiéry svých filmů sám, sám sedí v loži a na sedačce vedle něj je bílá orchidej místo Bely Lugosiho. Na květinu Boris nikdy nezapomenul. Mezi těmito muži je něco tajemného, Bela je o pár let starší než Boris. Oba přišli od nikud a oba se stali hvězdami plátna hororových monster. Je znám příběh jednoho pracovníka divadla, který se náhodou a zcela sám ocitl v divadle na zkoušce, kde byl jen Bela a Boris, dlouho si nechával tajemství pro sebe, jelikož by ho měli lidé za šílence, ale líčí, že když oba vyběhli na jeviště, stáli tam místo nich dva plazi..monstra z jiného světa. Vím, dnes tato historka vzbuzuje úsměv a vysvětlení je na místě, únava, přepracovanost. Ale jsou věci mezi Nebem a Zemí.
Další tajemství mezi oběma muži byla jejich korespondence, z které lze vyčíst, že oba byli šílení, nebo propadli svým rolím, nebo nebyli z tohoto světa. V dopisech se oba baví o dlouhém věku, který trvá již pár století, mluví o nádherné rozkoši z tryskající krve.
Po záhadné smrti Bridget si Bela bere za manželku Hope Linningerovou, která je o pár desítek let mladší. Hopy je velikou fanynkou Draculy. Většinou jejich sňatek vzbuzuje údiv a manželství neklape. Hopy sama je rozčarovaná soukromým životem svého manžela. Začíná se ho i bát. Bela se také netají, že stále miluje Bridged. Často je přistižen jak za dlouhých nocí stojí před obrazem dámy svého srdce. Bela o sobě tvrdí, že již nespal několik let a tak se dostává do závislosti na lécích. Láska Hopy k Belovi se mění na nenávist a strach.
16.8.1956 přichází konec smrtelné etapy tohoto vampa, ale je to jeho opravdový konec??! Bela umírá v domě, kterému se říkalo Draculův hrad, v domě, na který se nikdy nenašel kupec, v době, který už jako ruiny zničilo tornádo.
Ve smrtelné agónii volá Borise, každý však ví, že Boris je v Anglii. Bela však nechce umřít, aniž by ještě nespatřil Borrise. Jaký byl šok Hopy, když zazvonil zvonek a za dveřmi stál ..Boris Karloff, přijel, ale přijel pozdě. Je dokázané, že nikdy nikdo nepodal do Anglie zpávu, která by Borisovi oznamovala Belovu přicházející smrt, přesto o ní věděl. Přijel nečekaně, utekl od roztočeného filmu, něco ho hnalo do Států.. co to bylo ??? Boris chce všechny deníky, dopisy. A Boris drží u Bely čestnou stráž až do rána. Co probíhá v temné noci mezi nebožtíkem a jeho přítelem???
Je známá i poslední historka z pohřbu Bely. Pár lidí našlo odvahu pohlédnout do rakve a z hrůzou oněměli. Jeden z nich i zvracel. Nikdy na to nezapomenu říká tento muž. Bela v rakvi omládl, zhoustly a z tmavly mu vlasy, kůže se napnula a vypadal jako o pár desítek mladší. Cítili jste, jak se dívá očima přímo na vás.
Hrob Bely Lugosiho se stal poutním místem všech lidí, kteří se zabývají vampirismem, záhrobím. Nejeden fanatik se pokoušel vykopat jeho rakev. Z tohoto důvodů byla za asistence policie a státu v 80.tých letech rakev Bely zalita vrstvou betonu a tak se stala na věky věků nedobytnou. Na hřbitově Holly Cross dochází k záhadným jevům, od úmrtím, krádeže kříže z pomníku Bely až po očité svědky, kteří viděli Belu Lugosiho procházet se po hřbitově.
Bela Lugosi natočil přes 100 filmů, kde ponejvíce hrál upíry, démony a vlkodlaky...

4.  DRÁKULA

Určitě mezi vámi není nikdo, kdo by neznal příběh o hraběti Drakulovi, královi upírů. Možná ale už ne všichni víte, že celý příběh není jen holý výmysl, že se v něm skrývají i zrnka pravdy. Nejen, že existuje Transylvánie (jinak také Valašsko) i vesnice Bystrice, kam je děj románu situován, existoval i hrabě Drakula. Povězme si tedy něco o něm, abychom lépe pochopili, proč si ho Bram Stoker vybral jako hrdinu svého hororového románu.
Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu. Mladý Vlad strávil mnoho let pod tureckým "dohledem" a často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn. O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem - za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem. Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a definitivně vyřešit otázku příživnictví a žebroty. Učinil to způsobem vskutku originálním: sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty.
Zdá se, že Drakula byl skutečně sadistický psychopat. Pro svou zálibu napichovat lidi na kůl si vysloužil přezdívku "Tepes" čili Napichovač, pod kterou je znám i v současnosti. Ačkoli tedy skutečný Drakula byl bytost krvelačná, s upírstvím zřejmě neměl nic společného. Přesto se po jeho smrti rozšířily legendy, že z Drakuly se stal upír. Historikové tvrdili, že Drakula je pohřben v hrobce v klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, čtyřicet kilometrů od Bukurešti. Oficiální otevření hrobky v roce 1931 však přililo olej do ohýnka lidových legend - hrobka byla totiž prázdná. Našly se v ní jen zvířecí kosti a staré rumunské nádoby. Otázka, kde se tedy nalézají ostatky Drakuly, je dodnes nezodpovězena. Rumunští historici jsou však stále přesvědčeni, že ve snagovském klášteře - podle jedné teorie je totiž Drakula skutečně v hrobě před oltářem, jenže hlouběji, než se kopalo při průzkumu v roce 1931. Horní hrob se zvířecími kostmi měl prý jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od toho skutečného, který je pod ním. Tento způsob utajení hrobek užívali i staří Egypťané. Další možnost je, že Drakulovi patří ostatky, které byly nalezeny v nepoznamenaném hrobě poblíž dveří kaple. Kromě lidských kostí tam totiž byly nalezeny i útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. Tyto nálezy byly dopraveny do bukurešťského Historického muzea, odkud však záhadným způsobem zmizely. Dodnes nebylo vysvětleno, kam se vše podělo.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář